Drbákov - Albertovy skály

     Sice jsem o tomto zajímavém místě již na svém webu psal (expedice 06-07), ale přesto jsem se rozhodl, po mé nové návštěvě tohoto jedinečného místa na Vltavě, rozepsat se trochu obšírněji.
     Stejně jako před 2 lety jsme nechali automobil na parkovišti U Křížku (cca 0,5 km od Nalžovického Podhájí) a odtud už vyrazili pěšky po žluté značce č. Po chvilce jsme se napojili na zelenou naučnou stezku č a proti směru hodinových ručiček prošli celou trasu. Začátek výletu jsme zvolili v brzkých dopoledních hodinách, vzhledem k předpokládané vysoké denní teplotě a načasování oběda na 14. hodinu, což se nám povedlo (můžeme jen doporučit zrelaxovat a doplnit energii v penzionu U Vondráčků).
     Naučná stezka jde po pravé straně Vltavy národní přírodní rezervací Drabákov - Albertovy skály. Velká většina trasy vede po úbočí skal, srázech a suťových polí. Některé ze skal jsou vysoké až 150 metrů a stezka se pohybuje často v jejich horní třetině. Terén je středně těžký s tím, že neustále sestupujete po malých schodech a zase vystupujete na jednotlivé vyhlídky nad údolím Vltavy. Celkem jich je šest. Délka naučné stezky je cca 7,4 km.

     Národní přírodní rezervace Drbákov - Albertovy skály byla vyhlášena Národní přírodní rezervací v roce 1933, zaujímá rozlohu 64,29 ha a je v nadmořské výšce 270 - 477 m. Území se nachází ve středním Povltaví na pravém břehu říčního údolí u smilovického meandru, mezi vyústěním údolí u Obozu a vyústěním údolí u rekreační lokality Častoboř. Z ahrnuje lokality "Tisová" (severní svah Drbákova), "Bílé skály" a "Farský les u Častoboře". Předmětem ochrany jsou přírodě blízká lesní společenstva, zejména suťové lesy s hojným tisem červeným, a společenstva skal a skalních stepí s vzácnými teplomilnými druhy rostlin i živočichů. Jižní část této přírodní rezervace byla založena v roce 1933 pod názvem Drbákovské tisy. V roce 1977 byla rozšířena o sousední území Albertových (původně Bílých) skal a dnes zaujímá plochu větší než 64 ha a nabízí vyhlídky na Slapskou přehradní nádrž.

(pohled na na Vltavu z jedné vyhlídek)

     Rostlinstvo se značně odlišuje podle tvaru, orientace svahu, hloubky půdy a minerálního podloží. Výslunné svahy a skalní stěny obývá společenstvo s nápadnou žlutě kvetoucí tařicí skalní (Alyssum saxatile), chrpou porýnskou (Centaurea rhenana), svízelem sivým (Gallium glaucum), mochnou písečnou (Potentilla arenaria), seselem sivým (Seseli osseum), čistcem přímým ( Stachys recta), z dřevin se vyskytuje skalník celokrajný (Cotoneaster integerrimus). Z chráněných druhů zde nalezneme bělozářku liliovitou (Anthericum liliago), chrpu chlumní (Cyanus triumphettii)}, koniklec luční český (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica)}, kavyl Ivanův (Stipa joannis) či hvězdnici chlumní (Aster amellus).
     Na místech s hlubší půdou se vyskytují teplomilné trávníky s válečkou prapořitou (Brachypodium pinnatum), kde se vyskytuje např. oman srstnatý (Inula hirta), rozrazil klasnatý (Pseudolysimachion spicatum) a černohlávek velkokvětý (Prunella grandiflora). Mělké půdy mírnějších svahů zarůstají zakrslé teplomilné doubravy s tolitou lékařskou (Vincetoxicum hirundinaria), kde se vyskytují xerotermní druhy, jako např. bělozářka větvitá (Anthericum ramosum), kokořík vonný (Polygonatum odoratum), prorostlík srpovitý (Bupleurum falcatum), v keřovém patru pak jeřáb muk (Sorbus aria) a jeřáb břek (Sorbus torminalis) či jalovec obecný (Juniperus communis). V území nalezneme i reliktní bory s typickým jestřábníkem bledým (Hieracium schmidtii).

(květena na vyhlídce Výstřeší)


     Hlubší půdy v severní polovině území obsazují dubohabřiny} s typickými hájovými druhy jako ptačinec velkokvětý (Stellaria nemorosa), jaterník podléška (Hepatica nobilis) hrachor jarní (Lathyrus vernus), prvosenka jarní (Primula veris), lilie zlatohlávek (Lilium martagon) apod. Dále se můžeme setkat se zakrslými acidofilními doubravami, kde můžeme vzácně nalézt vemeník zelenavý (Platanthera chlorantha), a dubohabřinami s prvky bučin, např. věsenkou nachovou (Prenanthes purpurea) a samorostlíkem klasnatým (Actaea spicata). V nižších polohách rostou suťové lesy s dominantní lípou velkolistou (Tilia platyphyllos), lípou malolistou (Tilia cordata), javorem klenem (Acer pseudoplatanus) i javorem mléčem (Acer platanoides), jilmem horským (Ulmus glabra) a častou jedlí bělokorou (Abies alba). Hojně se zde vyskytuje (cca 1000 kusů) chráněný tis červený (Taxus baccata), který tvoří košaté stromy. Tis červený je velmi dlouhověká dřevina, může růst i přes 1000 let. Dřevo bylo velmi žádané pro svou tvrdost a pružnost.

(jeden Taxus Baccata)

     Z živočichů je významná zejména fauna bezobratlých. Nalezneme zde citlivé druhy indikující přirozenou skladbu lesa, jako jsou plži žebernatěnka drobná (Ruthenica filograna), vrásenka orlojovitá (Discus perspectivus), závornatka malá (Clausilia parvula), řasnatka lesní (Macrogastra plicatula), trojlaločka pyskatá (Helicodonta obvoluta) či střevlík nepravidelný (Carabus irregularis). Kromě lesních druhů se vyskytují význačné petrofilní a xerotermní druhy, jako např. teplomilná cikáda chlumní (Cicadetta montana), mandelinkovití Psylliodes instabilis a Cassia pannonica, z nosatcovitých Apion formaneki, Otiorhynchus geniculatus a bezkřídlý Trachyphloeus angustisetulus. Z plazů je významná početná populace ještěrky zelené (Lacerta viridis) a užovka hladká (Coronella austriaca). Ve skalách hnízdí výr velký (Bubo bubo), ve světlých listnatých lesích hnízdí lejsek bělokrký (Ficedula albicollis). Dále se zde můžete setkat s největším pěnkavovitým ptákem u nás - dlaskem tlustozobým, ale i datelem černým, žlunou zelenou nebo strakapoudem velikým. Hnízdí zde v zimních měsících i orloven říční. Z dravců zde své útočiště nachází káně, poštolka, včelojed, jestřáb a krahujec.

(párek ještěrky zelené, který se mi podařilo nafotit v roce 2007 na Albertově vyhlídce)


(sameček ještěrky zelené)

(takto tento páreček pózoval pro moje focení cca 5 minut)


     Území je geomorfologicky i geologicky dosti pestré. Svahy jsou rozčleněny skalními žebry a úžlabinami vyplněnými kamennou sutí. V podloží převažují metabazity jílovského pásma, vyskytují se kyselé horniny jako paleoryolity, biotické granity, a le místy pronikají i horniny bohatší na vápník (erlan). Rozmanité složení podmiňuje i pestrou skladbu rostlinných společenstev. Zdejší rezervace je jedním z nejstarších geologických útvarů Českého masivů o stáří 600 milionů let. Z hornin zde najdete bazalty, andezity a občasné kyselé lávy dacity a ryolity. Ty jsou v podobě čoček a žil prostoupěny gabry a albitickými žulami. Celé toto území bylo navíc postihnut kadonským vrásněním před 600 až 570 milion let. Pozdější variské vrásnění před 350 miliony let zanechalo pouze trhlin a poruchových pásem vyplněných žilnými horninami a zlatonosnými žilami a žilníky. Geologický podklad tvoří sopečné horniny jílovského pásma. Při horotvorných pochodech byly stlačeny a přeměněny, dnes vypadají jako břidlice. Na Bílé skále je proráží mocná žíla biotitické žuly. Z rozmanitých původních vyvřelin vznikly zvětráváním půdy různého chemického složení.
     Na druhém břehu Vltavy, naproti Albertovým skalám jsou Psí hory. Údajně se má jednat o jedno z nejbohatších nalezišť u nás, kde je více zlata než u nás bylo kdy historicky vyteženo. Celkově se hovoří o asi 150 tunách, které by byly dosažitelné. Pokud 1 kg investičního zlata stojí asi 480 000 Kč, leží zde v zemi 72 miliard korun. V minulosti několik společností mělo zájem o těžbu, ale s ohledem že by musela být prováděna povrchově a logickému odporu okolí, se s ní nikdy reálně nezačalo.
     Bílé skály byly v minulosti význačným orientačním bodem při voroplavbě. V rovinaté vrcholové části území jsou četné lůmky po staré těžební činnosti neznámého datování.

     Na naučné stezce je celkem 11 naučných tabulí a dozvíte se něco o floře, fauně, geologii a o plavení dřeva. Já zde uvádím tři nejzajímavější přesné opisy z těchto tabulí, instalovaných na stezce.

Bílá skála
     Státní přírodní rezervace Drbákov - Albertovy skály je situována při východním okraji jílovského pásma , představujícího jednu z nejstarších geologických jednotek Českého masívu (absolutní stáři okolo 600 miliónů let). Jílovksé pásmo je tvořeno převážně vulkanickými horninami podmořského původu chemického složení od bazických po velmi kyselé (bazalty, andezity, dacity, ryolity). Přítomny jsou i vyvřelé horniny hlubinného charakteru (gabra, albitické žuly) a ve svrchních částech pásma tufové horniny, představující vulkanický prach a popel ukládaný v podmořském prostředí. Celý tento horninový komplex byl postižen kadomským vrásněním (absolutní stáří 600 - 570 miliónů let), provázeným přeměnou hornin a jejich zbřidličnatěním. Variské vrásnění (absolutní stáří okolo 350 miliónů let), spojené s intruzí granitických hornin tvořících středočeský pluton, geologickou stavbu jílovského pásma již podstatně neovlivnila; je s ní však spjat vznik trhlin a poruchových pásem vyplněných žilami a žilníky.
     Území státní přírodní rezervace je dokladem geologické pestrosti jílovského pásma. Hlavní horniny zde představují bazické až intermediární vulkanity (bazalty a andezity) s nehojnými polohami kyselých láv (dacity a ryolity).Tyto vulkanické horniny jsou pronikány četnými intruzivními horninami (gabra, albitické žuly), tvořícími žilná a čočkovitá tělesa v plochách původní vrstevnatosti. Současná geologická stavba území se středními úklony horninových těles k východu je výsledkem ladomského vrásnění. Na východní straně je celý pokplex jílovského pásma omezen strmou poruchou, podle které jeho další pokračování k východu pokleslo do značné hloubky; na povrchu zde vystupují sedimentární břidlice. Nejmladší horninou náležející již komplexu středočeského plutonu je biotická žula, vystupující v podobě mocné žíly východo-západního směru na stanovišti Bílá skála.
(přesný opis z naučné tabule č. 5)

(Smilovická podkova Vltavy - foceno z úbočí Bílé skály)


(pohled na Albertovy skály)


Výstřeší
     Ze stanoviště je výhled na nejjižnější část zlatonosného revíru Psí Hory, situovaného západně od údolí Vltavy mezi obcemi Cholín, Čelina a Prostřední Lhota. V této oblasti bylo zlato dolováno již ve středověku. Svědčí o tom četná odvalová pásma, ústí starých štol a povrchové zbytky dobývek na západním břehu Vltavy. Těžba zlata z této oblasti je v roce 1548 zmiňována i zápisem v Zemských deskách. Novodobým archeologickým výzkumem byl v údolí Čelinského potoka nalezen zlatorudný mlýn na úpravu zlatonosné rudy, datovaný do 1. poloviny 14. století.
     Zlatonosný revír je situován na styku dvou geologických jednotek - vulkanických hornin jílovského pásma a granodioritu slapského výběžku středočeského plutonu. Zlatonosné žíly a žilníky tvoří pásma východozápadního směru, velkých mocností část (několik desítek až přes 100 metrů). Jsou tvořené převážně křemenem s malým množstvím sulfidů (arzenopyrit, pyrit, pyrhonit, molybdenit), místy je přítomna ve větším množství wolframová ruda - scheelit. Zlato se vyskytuje vysoce ryzí, velmi jemně vtroušené v křemeni nebo sulfidech, pouze ojediněle v zrnkách spatřitelných pouhým okem.
     Geologický průzkum revíru provádí Geoindustria Praha a Rudné doly Příbram od roku 1981. Povrchovými průzkumnými vrty do hloubek 300 až 600 metrů a báňskými pracemi prováděnými ze štoly ražené z údolí Čelinského potoka byla podrobně prozkoumána ložiska Čelina a Mokrsko. Ložisko Mokrsko vzhledem k velké šířce zrudnění a velkému objemu zásob rudy představuje přes nízký obsah zlata naše největší zlatonosné ložisko velkého ekonomického významu.
(přesný opis z naučné tabule č. 8)

Albertova skála
     Po krátkém sestupu z tohoto místa přijdeme na vyhlídku, která se považuje za nejvelkolepější z celého masívu Albertových skal. Připomeňme, že od nepaměti plavci a zdejší obyvatelé jmenovali tyto skály jako Bílé. Svá další jména měly dále i mnohé části tohoto celku. Jedním z nich byla Albertova skála.. Vyhlídku tak pojmenoval v 19. století majitel nalžovického velkostatku, kterému tyto končiny patřily. Až v poměrně nedávné době překřtili kartografové Bílé skály na Albertovy.
     Vedle vzdálenějších horizontů Příbramska ukazuje vyhlídka z Albertovy skály smilovickou poloostrovní terasu, vytvořenou zde ve čtvrtohorách vltavským meandrem. Místo příhodné pro zemědělství bylo brzo osídleno. Nejstarším dokladem o existenci Smilovic je latinská listina, sdělující, že roku 1045 byla tato víska věnována břevnovskému klášteru v Praze. Později vznikla na výšině nad Čelinským potokem (původně zvaným Podhora) tvrz. Její majitelé měli ,anskou povinnost k dobříšskému hradu. Po husitských válkách zůstalo ze Smilovic jen spáleniště, až v 16. století byla ves s tvrzí znovu obnovena. V držení se zde střídali drobní zemané. Na konci 16. století připadly Smilovice k majetku řádu křížovníků s červenou hvězdou. Ti starou tvrz přestavěli na hospodářský dvůr.


     Smilovice byly vždy jen malou vesničku. V roce 1653 se tu připomíná jen pět usedlostí, které pak beze změny setrvaly až do našeho století. K nim se počítal mlýn u soutoku Čelinského potoka s Vltavou a samota Trenčín, původně plavecká hospoda.
     Po dokončení Slapské přehrady, stavěné v letech 1950 - 1957, zůstal ze Smilovic jen nejvýše položený statek, ten, jehož jádrem je zemanská tvrz. V jeho sousedství vyrostlo v posledních letech rozsáhlé rekreační středisko SONP POLDI Kladno. Hladiny slapské přehradní zdrže využívá pochopitelně k rekreaci i množství dalších podniků, institucí i jednotlivců.
     Zvýšený rekreační ruch přináší naší rezervaci v poslední době stále častější problémy. Ne všichni, kdo v letních měsících přebývají v její blízkosti si dokážou přírodních vzácností jaksepatří vážit. Čištění území rezervace od odpadků se stalo pravidelnou prací dobrovolných ochránců přírody. K narušování návštěvního řádu chráněného území dochází i v jiných bodech. Znovu prosíme vás všechny : Pomozte tuto nádhernou krajinu uchránit i pro příští časy!!!!!!!!!!!!!!!!
(přesný opis z naučné tabule č. 10)

(výhled z Bartůňkovy vyhlídky)