Oppidum u Nevězic
Kdo by chtěl navštívit toto zajímavé místo má několik možností. Buď vyrazí po
č zelené naučné stezce ze Žďákovského mostu (cca 8,5 km), nebo po té samé
značce, ale z druhé strany od Otavského mostu u Zvíkova (cca 12 km). Obě trasy jsou fyzicky náročnější. Nebo můžete zvolit
pohodlnější cestu po červené značce č, a to buď ze Starého Sedla u Orlíka
nebo od Otavského mostu u Zvíkova.Na rozcestníku "Nesvačilka" se napojíte na zelenou
č naučnou stezku.A kdo je obzvláště pohodlný, může dojet autem až do
obce Nevězice a odtud se vydá přímo po polní cestě do oppida.
Já jsem osobně zvolil první variantu, ale musím varovat před vykáceným lesem před rozcestníkem "Peklo", kde zelená
značka doslova zmizela z povrchu zemského a člověk chvilku bloudí kudy dál.
Pravěké osídlení krajiny v širším okruhu kolem Nevězic dokládají početné nálezy mohylových pohřebišť z mladší doby
bronzové (1000 - 700 let př. n. l.). Nejvýznamnější a obsahově nejbohatší nález bronzových předmětů byl vyzdvižen
z mohyly, která se nacházela na dnešním jižním okraji obce. Mnohem později, až v 1. století před naším letopočtem,
bylo jihovýchodně od Nevězic na velké ostrožně nad řekou Vltavou vybudováno keltské hradiště (oppidum) osídlené asi 100
let. Slovo oppidum patrně vzniklo z latinského spojení slov ob pedes, což se dá vyložit jako „je třeba obejíti“
(myšleno opevněnou strukturu). Název znamená opevněné místo, chráněné valem s fortifikací a příkopem na nějakém
vyvýšeném místě.
Toto keltské hradiště, nazývané podle katastrálního území Nevězické, patří do systému keltských sídlišť z 1.století
př. n. letopočtem. Od zbraslavské Závisti, přes Hrazany na Sedlčansku, zdejší Nevězice, Zvíkov až po nejjižnější Třísov
u Českého Krumlova sloužila Vltava jako spojovací cesta. I samo její jméno je keltského původu. Všechna vyjmenovaná oppida
svým vznikem spadají až do pozdější etapy osídlení Čech na rozdíl od osídlení raného, kdy si Keltové budovali hrazená
sídliště výšinná, jež se v našem kraji představuje kamenným valem ohrazeným, rozsahem daleko menším, výšinným hradištěm
na vrcholu budského Hradu.
Nevězické hradiště se nachází v 435 metrech n.m. Zaujímá poměrně značnou rozlohu ostrohu vytvořeného Vltavou a roklemi
k Vltavě svažujícími. Nejužší část ostrohu na západě byla přehražena mohutným valem s příkopem. Na obvodových valech je
až do dnešní doby na mnoha místech vidět zpevnění z vrstveného kamene. Celý val byl zpevněn až 30 cm silnými dubovými
"piloty". K jejich výrobě spotřebovali dřevo z 30 ha vzrostlého lesa. Předpokládá se, že na rozlehlém, 12 ha velkém
hradišti žilo několik set lidí. K lovu a zemědělství využívali poměrně rozlehlé území. Z obranných důvodů byl na svazích
odstraňován porost.
Hradiště bylo osídleno poměrně krátkou dobu a čeká dosud na důkladnější průzkum. Bylo nalezeno množství úlomků svisle
rýhované keramiky a části misek s vklopenými okraji. Keltský kmen Bójů, který žil v Čechách, dal naší zemi i její
latinské jméno. Byli to lidé, kteří na našem území jako první používali hrnčířský kruh, razili jako první mince, vyráběli
dokonalé zbraně a šperky, nářadí na opracování kovu a dřeva. Vyráběli nástroje na obdělávání půdy jako rádla, brány,
srpy a kosy. Rýžovali zlato, tkali látky, vydělávali kůže, vyráběli sklo. Na počátku našeho letopočtu nemohli odolat
náporu výbojných Germánů, byli z našeho území vytlačeni, část se smísila s novým obyvatelstvem.
(přesný opis z naučné tabule na oppidu)
(kopie plánku oppida z naučné tabule)
(kopie brány oppida z naučné tabule)
(pohled na vnitřní část oppida)
(pohled na nejvyšší místo oppida)
(celkový vnitřní pohled na zarostlý, ale stále viditelný val oppida)
(pozůstatky obvodového valu, zpevněného z vrstveného kamene)
(detailní pohled na severozápadní část zarostlého valu)
(celkový pohled na severozápadní část valu)
A kdo byli Keltové ?
Původ
Rozšíření Keltů v Evropě
(modře: 1500 - 1000 př. n. l., růžově: 400 př. n. l.)
Nejasnosti okolo etnického původu dávných národů přineslo genetické inženýrství a zkoumání
archeologických nálezů genetiky.
Informace o Keltech máme dnes prakticky ze dvou zdrojů :
Archeologické nálezy :
Mnoho z nich bylo nalezeno i na území dnešní České republiky. Z nich se dnes dovídáme o dávné keltské kultuře a
řemeslech, ale například i o platidle, kterým Keltům byly mince, takzvané duhovky.
Psané texty :
Je všeobecnou mýlkou, že keltští druidi, tedy tehdejší duchovní, zakazovali jakékoliv psaní. To se ve skutečnosti
týkalo pouze náboženských záležitostí. Důvod byl ten, že co je psáno, z toho se rychle stane dogma a navíc si to
vždy lze vysvětlit po svém. Důkladná práce křesťanských věrozvěstů však zapříčinila, že toho dnes o „předkřesťanských“
Keltech víme z psaných textů jen málo.
Víme však, že římští kronikáři rozdělovali Kelty (neboli Galy) na tři větší seskupení. A sice na Galii předalpskou,
která přejala módu nošení tógy (Římané ovládli v 2. století př. n. l.), na Galii zaalpskou (jih Francie a Španělsko),
kterou ovládli roku 117 př. n. l., a konečně na Galii vlasatou. Tu ovládl Gaius Iulius Caesar v prvním století před
našim letopočtem. Z dobývání právě Vlasaté Galie je znám náčelník Vercingetorix, který Caesara v jedné bitvě dokonce
porazil. Francouzi ho dodnes uctívají jako národního hrdinu.
Keltští druidové nebyli jen náboženskými představiteli, ale jednalo se o keltskou inteligenci. Některé římské prameny
uvádí, že se na druida studovalo až 20 let. Byla to velmi vážená vrstva lidí. Každoročně se scházeli ke svým sněmům
v Carnutu, v městě na území dnešní Francie. Druid Eduen Diviciacos, keltský diplomat, byl dokonce jako jeden z mála
cizinců přijat v Římském senátě, kam byl vpuštěn i se svým štítem a mečem. Druidové byli natolik vážení, že druid mohl
pouhým vstoupením na bojiště ukončit probíhající bitvu.
Keltové na území Čech a Moravy
U Bójů není zcela jisté, kde na našem území sídlili - jedna teorie je řadí do středních Čech, kde byla vyspělá kultura.
Jiná je směřuje do jižních Čech, kde se však nacházela mnohem slabší kultura, což je v případě Bójů zvláštní.
Do středních Čech je v tomto případě zasazen kmen Volků-Tektoságů, o nichž se zmínil i G. J. Caesar ve svých
válečných pamětech. Podle něj to byli výborní a stateční válečníci. Nejvíce se však usadili na Moravě, kde prý žili
ještě až do 4. stol. n . l a jejich název se zachoval ještě u Slovanů v podobě Valachů. Dále je s naší zemí spojován
kmen Kotinů, avšak i u nich nelze s jistotou říci, kde sídlili. Někteří badatelé tvrdí, že sídlili v oblasti Novohradských
hor, jiní říkají, že obsadili území Slovenska. Jiné kmeny nejsou na našem území nikterak doloženy.
Nezůstal nám po Keltech však jen název naší země. Keltové nám také zachovali další zeměpisné názvy. Například: Vltava, Labe
(Albis - bílá řeka), Ohře, Jizera (Isara - bystrá řeka) a Říp. Keltové si stavěli takzvaná oppida, což byla opevněná
města. V Čechách známe šest jistých oppid: Závist nad Zbraslaví (170 ha), Stradonice u Berouna (90 ha), Hrazany
u Sedlčan (39 ha), Nevězice (12 ha), Třísov u Českého Krumlova (26 ha) a České Lhotice u Nasavrk (20 ha), na Moravě
Staré Hradisko u Prostějova a Hostýn, snad i Kotouč u Štramberka (u tohoto hradiště není jisté, zda nemohlo náležet
púchovské kultuře, ověření však již není možné, neboť lokalita byla zničena vápencovým lomem). Keltského původu je patrně
také horské opevněné hradiště u města Sušice, známé pod označením Hradiště na Sedle. Existují doposud nikterak neověřené
domněnky, že největší keltské město v ČR se také mohlo nacházet buďto v prostoru dnešní Mladé Boleslavi na Jizeře
(keltská řeka Isara) nebo i v Lounech při řece Ohři (keltská řeka Agara).
Ve starověku byly Čechy osídleny zhruba 75 000 - 100 000 lidmi (4.-3. stol. př. n. l). Postupem času zde mohlo být
až 200 000 lidí (2.-1. stol. př. n. l.). Ale jsou to pouze odhady.
Dějiny osidlování Čech (4 etapy) :
Progresivní etapa (6.-5. stol. př. n. l.) - osídlení téměř dvou třetin plochy Čech. V této etapě zde
bylo velmi početné obyvatelstvo.
Regresivní etapa (4.-3. stol. př. n. l.) - z neznámého důvodu nastal úbytek obyvatel. Osídlena jen pětina plochy.
Téměř všechny osídlené oblasti ležely v povodí našich největších řek - Labe, Ohře, dolní tok Vltavy. Lidé žili jen
v malých vesnicích. V této době se nebudovala žádná opevnění.
Kolonizační etapa (konec 3.-1.stol. př. n. l.) - osídlení poloviny Čech, četná opevnění. Zachovalo se mnoho
nových sídel, hlavně v jižních a středních Čechách a také východně od pražské kotliny. Zvýšila se hustota sídel a to
zejména na Chrudimsku, v Podkrušnohoří a Poohří.
Kolapsová etapa (přelom 2. a 1.stol. př. n. l.) - v třetí čtvrtině prvního století došlo k přenesení sídel
do jižní poloviny Čech. Osídlena již jen třetina plochy . Ubývá obyvatel keltského etnika (odchody, boje s Germány
a podobně). Nastává konec keltského období u nás.
Změny ve společnosti v průběhu staletí :
6.–5. stol. př. n. l. - V tomto období docházelo k ostré sociální diferenciaci. Největší moc měla rodová
šlechta, která ovládala území různých velikostí. Čím větší ovládali region, tím větší měli moc a majetek, a to se promítlo
i do výbav hrobů. Nejmocnější lidé z rodů se nazývali knížata. Tito lidé okolo sebe měli vlastní gardu a podléhali jim i
nejlepší řemeslníci z okolí - což bylo jejich základem pro získání velkého bohatství. Knížata bydlela na hrazených dvorcích
a hradištích. Na přelomu 5.-4. stol. př. n. l. došlo ke společenské krizi a knížecí moc se dostala do úzkých.
4.–3. stol. př. n. l. - Konec knížecí moci způsobil, že se společnost stala zdánlivě rovnostářská . Tato doba
je charakterizována malou spol. diferenciací. Elitu společnosti této doby tvoří válečníci a jejich rodiny, které tvořily
zhruba až jednu třetinu obyvatel dvorců. Bojovníci měli hlavní slovo při rozhodování sporů, volení náčelníků a vyřizování
válečných záležitostí. Náčelník (rix) je pro nás rozpoznatelný na kostrových nalezištích podle atributů, které měl
v hrobě. Např. helma s rohy, mečík se zlatou rukojetí a podobně. Postupem doby se začala zmenšovat i tato elitní skupina.
Pokles příslušníků této skupiny znamenal zbohatnutí ostatních, tak se dopředu drala skupina obchodníků a řemeslníků.
2.–1. stol. př. n. l. - Opět dochází ke značné společenské diferenciaci. Začal se objevovat nový trend - s
hromažďování majetku v podobě zlatých mincí. Lidé, které spojovala nějaká aktivita (obchod, řemeslo), se začali sdružovat
do komunit. Tento proces probíhal hlavně na opevněných hradištích a později i mimo ně. Čím větší moc tyto komunity měly,
tím více lidí na nich bylo závislých a jejich postavení se zhoršovalo (někdy se z nich stávali skoro otroci).
Na významu přibyly i teritoriální komunity ovládající prostor z oppid a castellů. Ty se stále více hierarchizovaly, až
se nejmocnější stala komunita ze Stradonic. Tyto komunity tvořily vlastně malinkaté soběstačné státečky. Z předáků komunit
se stala aristokracie. Postupně dochází k určité centralizaci. Poté ovšem dochází u nás k vpádům Germánů, kteří
zapříčinili konec Keltů na našem území.
Stavby a sídliště
Jelikož se podlahy domů vyskytovaly pod povrchem, musely vést do domu schůdky nebo nějaký žebřík. Dveře se objevují zřídka
a od 5. stol. př. n. l. jsou dokonce opatřovány dřevěným zámkem. Ten se odemykal kovovým klíčem, který se výrazně rozšířil
v 2.-1. stol. př. n. l.. Předmětem úvah je , jestli tento mechanizmus nebyl postaven na bázi kamenného závaží.
Podlahy domů byly udusány nebo na nich byl rozprostřen písek nebo jíl. Rozměry podlah kolísaly od 10 až do 16 m2.
Délka se pohybovala od 6 do 12 m, šířka od 3 - 6 m. Výšky byly různé.
Vybavení domů bylo prosté. Našli bychom zde hliněné kupolovité pece nebo otevřená ohniště. Kouř byl odváděn jiskrolamem
z kůže do otvoru ve střeše, který se dal uzavřít. Dále se zde nacházely i tkalcovské stavy, dřevěné truhlice, nádoby na
vaření a uskladňování potravin, zemědělské nástroje, zbraně a osobní předměty. Prokázáno je i rozdělení domu na 2 - 3 části,
oddělené přepážkami. Místy se vyskytly u bohatých lidí i patrové domy. O existenci rozdílů v interiérech domů podle
regionů není pochyb.
Existovaly také nadzemní stavby (domy na úrovni půdy, nikoli stavby na kůlech). Jejich rozloha byla mnohem
větší mezi 17 - 80 m2 . Největší stavbou vůbec byl dům o ploše 180 m2 z oppida Hrazany a druhou byl zastřešený prostor
v Mžeckých Žehrovicích se 150 m2.
V 6.-4. stol. př. n. l. byly stavěny hlavně domy s částečným zahloubením - podzemí sloužilo jako sklep k ukládání zásob.
Od 5. stol. př. n. l. získávaly na významu polozemnice. 2.-1. stol. př. n. l. se prosazoval trend ústupu od zahlubování
do země.
Vesnice a dvorce - Vesnice a dvorce byla sídla agrárního charakteru a představovala pro Kelty zdroj obživy
a ochrany. Ve 4.-3. stol př. n. l. žilo skoro všechno obyvatelstvo v těchto sídlech. Zemědělské sídliště shlukového typu
měla plochu obvykle od několika arů až po několikahektarové plochy. Vždy nedaleko nějakého vodní toku a zpravidla na
jihovýchodním svahu. Zastoupeny zde byly typy budov jako podzemnice, nadzemnice, přístřešky určené pro uskladnění obilí,
kupolovité pece a nadzemní špýchary. Méně časté byly budovy pro zpracování kovů a podobných materiálů. Za dvorec je
považován shluk 2-4 domů, které mohly patřit jedné rodině nebo osobě.
I vesnice procházely svým vývojem. V 6.-5. stol. př. n. l. měly vesnice větší rozlohu, upřednostňovány byly stavby
zahloubené do země. Přelom pátého a čtvrtého století byl ve znamení úpadku a pustnutí, což se týkalo více jak poloviny
sídlišť. 4.-3. stol. př. n. l. byla sídliště menší se zahloubenými stavbami. Od poloviny 3. stol. př.n..l. v důsledku
kolonizace nastala změna. Byly zakládány nové dvorce na zelené louce, a to především v jižních Čechách a na Kladensku a
Rakovnicku. V 1. stol. př. n. l. přišla doba opouštění dvorců a vesnic. Osamocena zde zůstala jedna čtvrtina sídel. Lidé
nadobro odešli. Kvůli čemu, to již dobře víme.
Všechny tyto vesnice byly otevřené a pro nepřátele snadno přístupné. Keltové si to uvědomovali a začali stavět také
opevněné vesnice a dvorce. Vesnice byly opevněny palisádovým plotem s jednoduchou branou.
Hradiště - Keltové stavěli svá opevnění převážně v osídlených regionech, výjimečně se vyskytla v neosídlené
krajině. Jednalo se o vysunutá opevnění, sloužící asi jako hraniční pevnosti či zařízení hlídající důležité kupecké cesty.
Dost často byla keltská hradiště zakládána na místech, kde již před nimi stálo nějaké opevnění. Nejčastěji bychom je našli
právě u kupeckých cest, na vodních tocích nebo na uzlu těchto cest.
Keltové si osidlovali podle potřeby snadno viditelné i skryté polohy. Jen zřídka stavěli v nadmořské výšce větší než
550 m.n.m. Většinou nebylo převýšení od hladiny velkých toků větší než 20 - 90 m. Při zakládání nového hradiště byla
na prvním místě opevněna dostupnější místa, teprve poté příkré svahy a to lehčím opevněním, často bez příkopů. Opevněná
plocha měla rozlohu od několika arů až po mnoho hektarů. Přístupný terén byl hrazený masivní hradbou a příkopem - to
je dnes nejzřetelnější a lehce viditelná pozůstalost hradeb. Kdysi se hradby tyčily až do 4 - 5 m. Místy včetně
převýšení i 13 m.
Příkopy byly hloubeny jen na vybraných místech, kde hrozilo nebezpečí. Mezi příkopem a hradbou bylo volné místo nazývané
berma. Ta sloužila k tomu, aby když došlo k sesuvu hradby, tak aby nespadla a nezaplnila příkop. Příkop býval hlouben
ve zvětralých horninách i tesán do skály. Hloubka příkopu se pohybovala kolem 2 m a šířka od 5 do 8 metrů. Občas byly
v příkopech tzv. „vlčí jámy“ - maskované díry, do kterých se mohl nepřítel chytit a navíc v době míru mohly fungovat
jako zásobárny vody.
Někudy se však muselo do hradeb vcházet. K tomuto účelu sloužily brány, které byly zároveň nejslabším článkem opevnění.
Někdy se opevnění zasouvalo za bránu a prostor, který se takto vytvořil, byl přehrazen dřevěnou věží, a tím pádem byl
lépe chráněn. Těmto branám se říká brány klešťovitého typu. V jiném případě se pásma opevnění překrývala - brány ulicového
typu.
Oppida - Oppida se rozdělovala na tzv. refugia - útočištného typu a stále obydlená s výrobní činností.
Od 2. stol. př. n. l. se oppida stala opevněnými strategickými a výrobními centry v pravém slova smyslu. Tehdy to byla
sídla s největší koncentrací obyvatelstva. Tento trend vyplýval ze dvou faktorů: vliv Středomoří a nátlak Germánů ze severu.
Byl také rozdíl mezi oppidy v západní a střední Evropě. Na západě vlastnily kmeny několik oppid (Helvétiové 12). Většinou
to byly menší pevnosti. V celé Francii bychom jich mohli najít až 200. Ve střední Evropě bylo oppid méně, ale zato to
byly obrovské hrady.
Fortifikace také prošla změnami. Vždyť uplynula dvě století od staveb posledních hradišť. Objevila se staronová technika
stavby hradeb. Čelo hradby bylo charakteristického vzhledu. Střídalo se na něm zdivo s masivními kládami. Hradba byla
uvnitř opět zpevněna dřevěnou kostrou. Tato armatura byla tvořena podélně kladenými trámy spojenými přeplátováním.
O tomto opevnění můžeme říci, že bylo velice kvalitní a účinné. S dalšími přestavbami však kvalita klesala. Dále se objevuje
ještě jedna technika, a to hradba s čelním zdivem. Hradba se skládala z příčně kladených roštů, které svazovaly dohromady
kamenný líc se sypanou rampou. Do obranných struktur samozřejmě patří i brány. Prototypem bran se stala brána s klešťovitým
půdorysem. Vstupu vévodila věž, jejíž původ bychom mohli hledat v antice. V pozdější době vyrůstaly i systémy dvou za sebou
řazených bran. Také se navázalo na tradici vyhlubování příkopů. Někdy byly příkopy dokonce dva a ještě doplněny palisádami.
Vznikla tak účinná obranná pásma. Každé oppidum bylo vlastně jedinečné. Nikde bychom nenašli stejné řešení hradeb.
Keltské svátky
Rok začínal Samhainem (nebo také Samainem) a slavil se 1.listopadu v noci z předešlého
dne na den sváteční (jako všechny svátky). Jeho název se skládá ze slov „sam-fuin“ tedy „Konec léta“. Dnes se s ním
můžeme setkat v pokřesťanštěné formě 1. listopadu a následných Dušiček
2.listopadu. Byl to svátek všech zesnulých a příprava na období zimy.
1.února se slavil Imbolc v Irsku nazývaný Oimealg. Dnes ho známe jako Hromnice 2.února.
V noci z 30. dubna na 1. květen se slavil Beltine (také Beltaine či Beltene), který dnes známe jako
„Čarodějnice“, které se pálily už tehdy a symbolizovaly veškeré utrpení a strádání. Název je tvořen slovy
„Bel-tine“, což znamená „Jasný(zářící) oheň“ a byl to nástup k pohostinnému letnímu období. Keltové o tomto svátku
zapalovali dva velké ohně a mezi nimi proháněli dobytek, ten měl být takto očištěn po zimě.
Nakonec už zbývá jen Lugnasad 1. srpna. Tento svátek jako jediný v podstatě úplně zmizel.
Šlo o oslavy nadcházejících žní, ale jeho význam tkvěl mimo jiné v uzavírání manželských svazků. V časných ranních
hodinách se pak na vrcholcích kopců vítalo Slunce, kterýžto zvyk z Velké Británie nevymizel ani dnes a (dnes už křesťanští)
poutníci stoupají na Croagh Patrick, aby se zúčastnili jitřní mše.
Pohřební zvyky
Konec 6. – začátek 4. stol. př. n.l - Keltové navázali již na velmi starý zvyk pohřbívání do mohyl, jež se
praktikoval od doby bronzové. Takto pohřbívali až do počátku 4. stol. př. n. l. Mohyly mívaly v průměru od 5 - 20 m.
Dnes již jen nepřesně určíme výšku, ale ta se pohybovala od 0,5 - 2 metry nad dnešní výšku. Do konce 5. stol. př. n. l.
byly v jižních a západních Čechách mohyly stavěny s „věncem“, což znamená, že jejich obvod byl obložen většími kameny.
Kdežto ve středních Čechách byly konstruovány s kruhovými či čtvercovými ohradami, které fixovaly násyp mohyl.
V 5. stol. př.n.l. se do mohyl pohřbívali hlavně nejmajetnější lidé. Ostatní řešili problém
s mrtvými jednoduše. Prostě uložili mrtvého do mohyly, která již byla kdysi použita.
Také se objevuje pohřbívání do plochých žárových hrobů v malých jámách. Tyto jámy byly značeny kamenem postaveným
na místě pohřbu. V průběhu tohoto století se též poprvé objevila metoda uložení nespáleného těla do úzké jámy, která
byla orientována od severu (směr nohou) na jih (směr hlavy).
Hlavní rozdíl mezi zmíněnými typy pohřbu spočíval v množství keramiky, šperků, amuletů a zbraní, nikoli v jejich druzích.
Například v mohylách býval zesnulý položen na čtyřkolový vůz (někdy na dvoukolový). Z výbav hrobů se ztrácejí dlouhé meče,
ale přibývá kopí a železných dlouhých nožů. Zcela výjimečně se vyskytují v hrobech i dýky s bohatě zdobenými rukojeťmi.
Začínají se také objevovat v hrobech šperky, spony. Např. v Hradětíně u Kolína byla nalezena hrobka muže, který ležel na
bohatě zdobeném voze, do hrobu mu byly vloženy koňské postroje s železnými udicemi a bronzovými puklicemi (falérami),
bronzová mísa a několik kusů keramiky. Ze zbraní měl jen kopí. Oproti tomu do jam byly vysypány ohořelé kosti
s popelem, a to bylo mnohdy vše. Někdy se ostatky ukládaly i do nádob, občas se vyskytují i jiné předměty jako náramky,
opaskové řetězy, korálky, ještě méně spony či sekáčky.
4.–3. stol. př. n. l. - V tomto období se nejvíce pohřbívalo do úzkých jam zhruba do hloubky 0,8 m.
Osa těchto hrobů jde opět od severu k jihu. Tyto hroby podléhaly přísným rituálním předpisům: mrtvý vždy ležel na
zádech, meč v pochvě byl ukládán po pravé straně , štít na těle, hrot kopí na úrovni hlavy, opasek byl nejčastěji
položen na meči, náramky hlavně na levé ruce a kotnících, na krku většinou nákrčník - torques.
U těchto pohřbů občas docházelo k vybočení od zažitých rituálů – jinak položené tělo, dva mrtví v jednom hrobě,
prázdné hroby – symbolický pohřeb nenalezeného válečníka, umístění hrobu mimo hřbitov.
Koncem 3. stol. př. n. l. se objevují na jihu i severu Čech žárové hroby se specifickou výbavou. U tohoto typu hrobů
byl prach mrtvého vysypán na hromádku , nebo rozptýlen po jámě. Do posmrtné výbavy patřil meč, štít, opasek, keramika,
náramky, šperky, brousky. Byly dost ojedinělé, což znamená, že to mohou být hroby imigrantů z Karpatské kotliny.
2.–1. stol. př. n. l. - Se začátkem 2. stol. př. n.l. přišel znenadání i nový pohřební ritus. Keltové
přestali využívat svá pohřebiště. Existuje několik možností, jak se s mrtvými nakládalo. Jednu z možností nastiňuje
objev ze Stradonic, kde bylo nalezeno asi 200 okrouhlých míst, hlubokých jen 40 - 50 cm se zbytky popela a uhlíků.
Naprosto chudé hroby, bez jakékoli výbavy. Další takovýto hrob byl nalezen v Markvarticích. Zde již bylo k ostatkům
přiloženo i několik předmětů – úlomky keramiky, spona. Jinde takové hroby nalezeny nebyly.
Není vyloučeno, že se využívalo i starých mohyl z doby bronzové a počátku doby železné. Tato domněnka je podložena
nálezy z této doby v těchto hrobkách.
Jestli jsou tyto hypotézy pravdivé, to by nám mohly potvrdit jen nové nálezy. Co ovšem provedli Keltové se svými
zesnulými druhy, se momentálně nedá říci.
Válečnictví
Platidla
Keltová velice dobře a velice rádi používali zlato k výrobě šperků i mincí. Jednalo se o mince s jednoduchými vzory,
nebo jen o valounky zlata a vytlačenou značkou. Typickou zlatou mincí středočeských Keltů byly zlaté miskovité duhovky.
Později se objevovaly jednoduhé přírodní motivy.
Bylo nalezeno i mnoho forem, které Keltové na našem území používali k výrobě svých mincí. Tyto sloužily k odlévání
zlatých mincí (např. duhovek), z nichž mince vznikaly vytlačením jednoduchého mincovního obrazu po ztuhnutí mince.
Já jsem osobně zvolil první variantu, ale musím varovat před vykáceným lesem před rozcestníkem "Peklo", kde zelená značka doslova zmizela z povrchu zemského a člověk chvilku bloudí kudy dál.
Toto keltské hradiště, nazývané podle katastrálního území Nevězické, patří do systému keltských sídlišť z 1.století př. n. letopočtem. Od zbraslavské Závisti, přes Hrazany na Sedlčansku, zdejší Nevězice, Zvíkov až po nejjižnější Třísov u Českého Krumlova sloužila Vltava jako spojovací cesta. I samo její jméno je keltského původu. Všechna vyjmenovaná oppida svým vznikem spadají až do pozdější etapy osídlení Čech na rozdíl od osídlení raného, kdy si Keltové budovali hrazená sídliště výšinná, jež se v našem kraji představuje kamenným valem ohrazeným, rozsahem daleko menším, výšinným hradištěm na vrcholu budského Hradu.
Nevězické hradiště se nachází v 435 metrech n.m. Zaujímá poměrně značnou rozlohu ostrohu vytvořeného Vltavou a roklemi k Vltavě svažujícími. Nejužší část ostrohu na západě byla přehražena mohutným valem s příkopem. Na obvodových valech je až do dnešní doby na mnoha místech vidět zpevnění z vrstveného kamene. Celý val byl zpevněn až 30 cm silnými dubovými "piloty". K jejich výrobě spotřebovali dřevo z 30 ha vzrostlého lesa. Předpokládá se, že na rozlehlém, 12 ha velkém hradišti žilo několik set lidí. K lovu a zemědělství využívali poměrně rozlehlé území. Z obranných důvodů byl na svazích odstraňován porost.
Hradiště bylo osídleno poměrně krátkou dobu a čeká dosud na důkladnější průzkum. Bylo nalezeno množství úlomků svisle rýhované keramiky a části misek s vklopenými okraji. Keltský kmen Bójů, který žil v Čechách, dal naší zemi i její latinské jméno. Byli to lidé, kteří na našem území jako první používali hrnčířský kruh, razili jako první mince, vyráběli dokonalé zbraně a šperky, nářadí na opracování kovu a dřeva. Vyráběli nástroje na obdělávání půdy jako rádla, brány, srpy a kosy. Rýžovali zlato, tkali látky, vydělávali kůže, vyráběli sklo. Na počátku našeho letopočtu nemohli odolat náporu výbojných Germánů, byli z našeho území vytlačeni, část se smísila s novým obyvatelstvem. (přesný opis z naučné tabule na oppidu)
(kopie plánku oppida z naučné tabule)
(kopie brány oppida z naučné tabule)
A kdo byli Keltové ?
Původ
Informace o Keltech máme dnes prakticky ze dvou zdrojů :
Archeologické nálezy : Mnoho z nich bylo nalezeno i na území dnešní České republiky. Z nich se dnes dovídáme o dávné keltské kultuře a řemeslech, ale například i o platidle, kterým Keltům byly mince, takzvané duhovky.
Psané texty : Je všeobecnou mýlkou, že keltští druidi, tedy tehdejší duchovní, zakazovali jakékoliv psaní. To se ve skutečnosti týkalo pouze náboženských záležitostí. Důvod byl ten, že co je psáno, z toho se rychle stane dogma a navíc si to vždy lze vysvětlit po svém. Důkladná práce křesťanských věrozvěstů však zapříčinila, že toho dnes o „předkřesťanských“ Keltech víme z psaných textů jen málo.
Víme však, že římští kronikáři rozdělovali Kelty (neboli Galy) na tři větší seskupení. A sice na Galii předalpskou, která přejala módu nošení tógy (Římané ovládli v 2. století př. n. l.), na Galii zaalpskou (jih Francie a Španělsko), kterou ovládli roku 117 př. n. l., a konečně na Galii vlasatou. Tu ovládl Gaius Iulius Caesar v prvním století před našim letopočtem. Z dobývání právě Vlasaté Galie je znám náčelník Vercingetorix, který Caesara v jedné bitvě dokonce porazil. Francouzi ho dodnes uctívají jako národního hrdinu.
Keltští druidové nebyli jen náboženskými představiteli, ale jednalo se o keltskou inteligenci. Některé římské prameny uvádí, že se na druida studovalo až 20 let. Byla to velmi vážená vrstva lidí. Každoročně se scházeli ke svým sněmům v Carnutu, v městě na území dnešní Francie. Druid Eduen Diviciacos, keltský diplomat, byl dokonce jako jeden z mála cizinců přijat v Římském senátě, kam byl vpuštěn i se svým štítem a mečem. Druidové byli natolik vážení, že druid mohl pouhým vstoupením na bojiště ukončit probíhající bitvu.
Keltové na území Čech a Moravy
U Bójů není zcela jisté, kde na našem území sídlili - jedna teorie je řadí do středních Čech, kde byla vyspělá kultura. Jiná je směřuje do jižních Čech, kde se však nacházela mnohem slabší kultura, což je v případě Bójů zvláštní. Do středních Čech je v tomto případě zasazen kmen Volků-Tektoságů, o nichž se zmínil i G. J. Caesar ve svých válečných pamětech. Podle něj to byli výborní a stateční válečníci. Nejvíce se však usadili na Moravě, kde prý žili ještě až do 4. stol. n . l a jejich název se zachoval ještě u Slovanů v podobě Valachů. Dále je s naší zemí spojován kmen Kotinů, avšak i u nich nelze s jistotou říci, kde sídlili. Někteří badatelé tvrdí, že sídlili v oblasti Novohradských hor, jiní říkají, že obsadili území Slovenska. Jiné kmeny nejsou na našem území nikterak doloženy.
Nezůstal nám po Keltech však jen název naší země. Keltové nám také zachovali další zeměpisné názvy. Například: Vltava, Labe (Albis - bílá řeka), Ohře, Jizera (Isara - bystrá řeka) a Říp. Keltové si stavěli takzvaná oppida, což byla opevněná města. V Čechách známe šest jistých oppid: Závist nad Zbraslaví (170 ha), Stradonice u Berouna (90 ha), Hrazany u Sedlčan (39 ha), Nevězice (12 ha), Třísov u Českého Krumlova (26 ha) a České Lhotice u Nasavrk (20 ha), na Moravě Staré Hradisko u Prostějova a Hostýn, snad i Kotouč u Štramberka (u tohoto hradiště není jisté, zda nemohlo náležet púchovské kultuře, ověření však již není možné, neboť lokalita byla zničena vápencovým lomem). Keltského původu je patrně také horské opevněné hradiště u města Sušice, známé pod označením Hradiště na Sedle. Existují doposud nikterak neověřené domněnky, že největší keltské město v ČR se také mohlo nacházet buďto v prostoru dnešní Mladé Boleslavi na Jizeře (keltská řeka Isara) nebo i v Lounech při řece Ohři (keltská řeka Agara).
Ve starověku byly Čechy osídleny zhruba 75 000 - 100 000 lidmi (4.-3. stol. př. n. l). Postupem času zde mohlo být až 200 000 lidí (2.-1. stol. př. n. l.). Ale jsou to pouze odhady.
Změny ve společnosti v průběhu staletí :
6.–5. stol. př. n. l. - V tomto období docházelo k ostré sociální diferenciaci. Největší moc měla rodová šlechta, která ovládala území různých velikostí. Čím větší ovládali region, tím větší měli moc a majetek, a to se promítlo i do výbav hrobů. Nejmocnější lidé z rodů se nazývali knížata. Tito lidé okolo sebe měli vlastní gardu a podléhali jim i nejlepší řemeslníci z okolí - což bylo jejich základem pro získání velkého bohatství. Knížata bydlela na hrazených dvorcích a hradištích. Na přelomu 5.-4. stol. př. n. l. došlo ke společenské krizi a knížecí moc se dostala do úzkých. 4.–3. stol. př. n. l. - Konec knížecí moci způsobil, že se společnost stala zdánlivě rovnostářská . Tato doba je charakterizována malou spol. diferenciací. Elitu společnosti této doby tvoří válečníci a jejich rodiny, které tvořily zhruba až jednu třetinu obyvatel dvorců. Bojovníci měli hlavní slovo při rozhodování sporů, volení náčelníků a vyřizování válečných záležitostí. Náčelník (rix) je pro nás rozpoznatelný na kostrových nalezištích podle atributů, které měl v hrobě. Např. helma s rohy, mečík se zlatou rukojetí a podobně. Postupem doby se začala zmenšovat i tato elitní skupina. Pokles příslušníků této skupiny znamenal zbohatnutí ostatních, tak se dopředu drala skupina obchodníků a řemeslníků. 2.–1. stol. př. n. l. - Opět dochází ke značné společenské diferenciaci. Začal se objevovat nový trend - s hromažďování majetku v podobě zlatých mincí. Lidé, které spojovala nějaká aktivita (obchod, řemeslo), se začali sdružovat do komunit. Tento proces probíhal hlavně na opevněných hradištích a později i mimo ně. Čím větší moc tyto komunity měly, tím více lidí na nich bylo závislých a jejich postavení se zhoršovalo (někdy se z nich stávali skoro otroci).
Na významu přibyly i teritoriální komunity ovládající prostor z oppid a castellů. Ty se stále více hierarchizovaly, až se nejmocnější stala komunita ze Stradonic. Tyto komunity tvořily vlastně malinkaté soběstačné státečky. Z předáků komunit se stala aristokracie. Postupně dochází k určité centralizaci. Poté ovšem dochází u nás k vpádům Germánů, kteří zapříčinili konec Keltů na našem území.
Stavby a sídliště
Jelikož se podlahy domů vyskytovaly pod povrchem, musely vést do domu schůdky nebo nějaký žebřík. Dveře se objevují zřídka a od 5. stol. př. n. l. jsou dokonce opatřovány dřevěným zámkem. Ten se odemykal kovovým klíčem, který se výrazně rozšířil v 2.-1. stol. př. n. l.. Předmětem úvah je , jestli tento mechanizmus nebyl postaven na bázi kamenného závaží.
Podlahy domů byly udusány nebo na nich byl rozprostřen písek nebo jíl. Rozměry podlah kolísaly od 10 až do 16 m2. Délka se pohybovala od 6 do 12 m, šířka od 3 - 6 m. Výšky byly různé.
Vybavení domů bylo prosté. Našli bychom zde hliněné kupolovité pece nebo otevřená ohniště. Kouř byl odváděn jiskrolamem z kůže do otvoru ve střeše, který se dal uzavřít. Dále se zde nacházely i tkalcovské stavy, dřevěné truhlice, nádoby na vaření a uskladňování potravin, zemědělské nástroje, zbraně a osobní předměty. Prokázáno je i rozdělení domu na 2 - 3 části, oddělené přepážkami. Místy se vyskytly u bohatých lidí i patrové domy. O existenci rozdílů v interiérech domů podle regionů není pochyb.
Existovaly také nadzemní stavby (domy na úrovni půdy, nikoli stavby na kůlech). Jejich rozloha byla mnohem větší mezi 17 - 80 m2 . Největší stavbou vůbec byl dům o ploše 180 m2 z oppida Hrazany a druhou byl zastřešený prostor v Mžeckých Žehrovicích se 150 m2.
V 6.-4. stol. př. n. l. byly stavěny hlavně domy s částečným zahloubením - podzemí sloužilo jako sklep k ukládání zásob. Od 5. stol. př. n. l. získávaly na významu polozemnice. 2.-1. stol. př. n. l. se prosazoval trend ústupu od zahlubování do země.
Vesnice a dvorce - Vesnice a dvorce byla sídla agrárního charakteru a představovala pro Kelty zdroj obživy a ochrany. Ve 4.-3. stol př. n. l. žilo skoro všechno obyvatelstvo v těchto sídlech. Zemědělské sídliště shlukového typu měla plochu obvykle od několika arů až po několikahektarové plochy. Vždy nedaleko nějakého vodní toku a zpravidla na jihovýchodním svahu. Zastoupeny zde byly typy budov jako podzemnice, nadzemnice, přístřešky určené pro uskladnění obilí, kupolovité pece a nadzemní špýchary. Méně časté byly budovy pro zpracování kovů a podobných materiálů. Za dvorec je považován shluk 2-4 domů, které mohly patřit jedné rodině nebo osobě.
I vesnice procházely svým vývojem. V 6.-5. stol. př. n. l. měly vesnice větší rozlohu, upřednostňovány byly stavby zahloubené do země. Přelom pátého a čtvrtého století byl ve znamení úpadku a pustnutí, což se týkalo více jak poloviny sídlišť. 4.-3. stol. př. n. l. byla sídliště menší se zahloubenými stavbami. Od poloviny 3. stol. př.n..l. v důsledku kolonizace nastala změna. Byly zakládány nové dvorce na zelené louce, a to především v jižních Čechách a na Kladensku a Rakovnicku. V 1. stol. př. n. l. přišla doba opouštění dvorců a vesnic. Osamocena zde zůstala jedna čtvrtina sídel. Lidé nadobro odešli. Kvůli čemu, to již dobře víme.
Všechny tyto vesnice byly otevřené a pro nepřátele snadno přístupné. Keltové si to uvědomovali a začali stavět také opevněné vesnice a dvorce. Vesnice byly opevněny palisádovým plotem s jednoduchou branou.
Hradiště - Keltové stavěli svá opevnění převážně v osídlených regionech, výjimečně se vyskytla v neosídlené krajině. Jednalo se o vysunutá opevnění, sloužící asi jako hraniční pevnosti či zařízení hlídající důležité kupecké cesty. Dost často byla keltská hradiště zakládána na místech, kde již před nimi stálo nějaké opevnění. Nejčastěji bychom je našli právě u kupeckých cest, na vodních tocích nebo na uzlu těchto cest.
Keltové si osidlovali podle potřeby snadno viditelné i skryté polohy. Jen zřídka stavěli v nadmořské výšce větší než 550 m.n.m. Většinou nebylo převýšení od hladiny velkých toků větší než 20 - 90 m. Při zakládání nového hradiště byla na prvním místě opevněna dostupnější místa, teprve poté příkré svahy a to lehčím opevněním, často bez příkopů. Opevněná plocha měla rozlohu od několika arů až po mnoho hektarů. Přístupný terén byl hrazený masivní hradbou a příkopem - to je dnes nejzřetelnější a lehce viditelná pozůstalost hradeb. Kdysi se hradby tyčily až do 4 - 5 m. Místy včetně převýšení i 13 m.
Příkopy byly hloubeny jen na vybraných místech, kde hrozilo nebezpečí. Mezi příkopem a hradbou bylo volné místo nazývané berma. Ta sloužila k tomu, aby když došlo k sesuvu hradby, tak aby nespadla a nezaplnila příkop. Příkop býval hlouben ve zvětralých horninách i tesán do skály. Hloubka příkopu se pohybovala kolem 2 m a šířka od 5 do 8 metrů. Občas byly v příkopech tzv. „vlčí jámy“ - maskované díry, do kterých se mohl nepřítel chytit a navíc v době míru mohly fungovat jako zásobárny vody.
Někudy se však muselo do hradeb vcházet. K tomuto účelu sloužily brány, které byly zároveň nejslabším článkem opevnění. Někdy se opevnění zasouvalo za bránu a prostor, který se takto vytvořil, byl přehrazen dřevěnou věží, a tím pádem byl lépe chráněn. Těmto branám se říká brány klešťovitého typu. V jiném případě se pásma opevnění překrývala - brány ulicového typu.
Oppida - Oppida se rozdělovala na tzv. refugia - útočištného typu a stále obydlená s výrobní činností. Od 2. stol. př. n. l. se oppida stala opevněnými strategickými a výrobními centry v pravém slova smyslu. Tehdy to byla sídla s největší koncentrací obyvatelstva. Tento trend vyplýval ze dvou faktorů: vliv Středomoří a nátlak Germánů ze severu. Byl také rozdíl mezi oppidy v západní a střední Evropě. Na západě vlastnily kmeny několik oppid (Helvétiové 12). Většinou to byly menší pevnosti. V celé Francii bychom jich mohli najít až 200. Ve střední Evropě bylo oppid méně, ale zato to byly obrovské hrady.
Fortifikace také prošla změnami. Vždyť uplynula dvě století od staveb posledních hradišť. Objevila se staronová technika stavby hradeb. Čelo hradby bylo charakteristického vzhledu. Střídalo se na něm zdivo s masivními kládami. Hradba byla uvnitř opět zpevněna dřevěnou kostrou. Tato armatura byla tvořena podélně kladenými trámy spojenými přeplátováním. O tomto opevnění můžeme říci, že bylo velice kvalitní a účinné. S dalšími přestavbami však kvalita klesala. Dále se objevuje ještě jedna technika, a to hradba s čelním zdivem. Hradba se skládala z příčně kladených roštů, které svazovaly dohromady kamenný líc se sypanou rampou. Do obranných struktur samozřejmě patří i brány. Prototypem bran se stala brána s klešťovitým půdorysem. Vstupu vévodila věž, jejíž původ bychom mohli hledat v antice. V pozdější době vyrůstaly i systémy dvou za sebou řazených bran. Také se navázalo na tradici vyhlubování příkopů. Někdy byly příkopy dokonce dva a ještě doplněny palisádami. Vznikla tak účinná obranná pásma. Každé oppidum bylo vlastně jedinečné. Nikde bychom nenašli stejné řešení hradeb.
Keltské svátky
Rok začínal Samhainem (nebo také Samainem) a slavil se 1.listopadu v noci z předešlého dne na den sváteční (jako všechny svátky). Jeho název se skládá ze slov „sam-fuin“ tedy „Konec léta“. Dnes se s ním můžeme setkat v pokřesťanštěné formě 1. listopadu a následných Dušiček 2.listopadu. Byl to svátek všech zesnulých a příprava na období zimy. 1.února se slavil Imbolc v Irsku nazývaný Oimealg. Dnes ho známe jako Hromnice 2.února. V noci z 30. dubna na 1. květen se slavil Beltine (také Beltaine či Beltene), který dnes známe jako „Čarodějnice“, které se pálily už tehdy a symbolizovaly veškeré utrpení a strádání. Název je tvořen slovy „Bel-tine“, což znamená „Jasný(zářící) oheň“ a byl to nástup k pohostinnému letnímu období. Keltové o tomto svátku zapalovali dva velké ohně a mezi nimi proháněli dobytek, ten měl být takto očištěn po zimě. Nakonec už zbývá jen Lugnasad 1. srpna. Tento svátek jako jediný v podstatě úplně zmizel. Šlo o oslavy nadcházejících žní, ale jeho význam tkvěl mimo jiné v uzavírání manželských svazků. V časných ranních hodinách se pak na vrcholcích kopců vítalo Slunce, kterýžto zvyk z Velké Británie nevymizel ani dnes a (dnes už křesťanští) poutníci stoupají na Croagh Patrick, aby se zúčastnili jitřní mše.
Pohřební zvyky
Konec 6. – začátek 4. stol. př. n.l - Keltové navázali již na velmi starý zvyk pohřbívání do mohyl, jež se praktikoval od doby bronzové. Takto pohřbívali až do počátku 4. stol. př. n. l. Mohyly mívaly v průměru od 5 - 20 m. Dnes již jen nepřesně určíme výšku, ale ta se pohybovala od 0,5 - 2 metry nad dnešní výšku. Do konce 5. stol. př. n. l. byly v jižních a západních Čechách mohyly stavěny s „věncem“, což znamená, že jejich obvod byl obložen většími kameny. Kdežto ve středních Čechách byly konstruovány s kruhovými či čtvercovými ohradami, které fixovaly násyp mohyl.
V 5. stol. př.n.l. se do mohyl pohřbívali hlavně nejmajetnější lidé. Ostatní řešili problém s mrtvými jednoduše. Prostě uložili mrtvého do mohyly, která již byla kdysi použita.
Také se objevuje pohřbívání do plochých žárových hrobů v malých jámách. Tyto jámy byly značeny kamenem postaveným na místě pohřbu. V průběhu tohoto století se též poprvé objevila metoda uložení nespáleného těla do úzké jámy, která byla orientována od severu (směr nohou) na jih (směr hlavy).
Hlavní rozdíl mezi zmíněnými typy pohřbu spočíval v množství keramiky, šperků, amuletů a zbraní, nikoli v jejich druzích. Například v mohylách býval zesnulý položen na čtyřkolový vůz (někdy na dvoukolový). Z výbav hrobů se ztrácejí dlouhé meče, ale přibývá kopí a železných dlouhých nožů. Zcela výjimečně se vyskytují v hrobech i dýky s bohatě zdobenými rukojeťmi. Začínají se také objevovat v hrobech šperky, spony. Např. v Hradětíně u Kolína byla nalezena hrobka muže, který ležel na bohatě zdobeném voze, do hrobu mu byly vloženy koňské postroje s železnými udicemi a bronzovými puklicemi (falérami), bronzová mísa a několik kusů keramiky. Ze zbraní měl jen kopí. Oproti tomu do jam byly vysypány ohořelé kosti s popelem, a to bylo mnohdy vše. Někdy se ostatky ukládaly i do nádob, občas se vyskytují i jiné předměty jako náramky, opaskové řetězy, korálky, ještě méně spony či sekáčky. 4.–3. stol. př. n. l. - V tomto období se nejvíce pohřbívalo do úzkých jam zhruba do hloubky 0,8 m. Osa těchto hrobů jde opět od severu k jihu. Tyto hroby podléhaly přísným rituálním předpisům: mrtvý vždy ležel na zádech, meč v pochvě byl ukládán po pravé straně , štít na těle, hrot kopí na úrovni hlavy, opasek byl nejčastěji položen na meči, náramky hlavně na levé ruce a kotnících, na krku většinou nákrčník - torques.
U těchto pohřbů občas docházelo k vybočení od zažitých rituálů – jinak položené tělo, dva mrtví v jednom hrobě, prázdné hroby – symbolický pohřeb nenalezeného válečníka, umístění hrobu mimo hřbitov.
Koncem 3. stol. př. n. l. se objevují na jihu i severu Čech žárové hroby se specifickou výbavou. U tohoto typu hrobů byl prach mrtvého vysypán na hromádku , nebo rozptýlen po jámě. Do posmrtné výbavy patřil meč, štít, opasek, keramika, náramky, šperky, brousky. Byly dost ojedinělé, což znamená, že to mohou být hroby imigrantů z Karpatské kotliny. 2.–1. stol. př. n. l. - Se začátkem 2. stol. př. n.l. přišel znenadání i nový pohřební ritus. Keltové přestali využívat svá pohřebiště. Existuje několik možností, jak se s mrtvými nakládalo. Jednu z možností nastiňuje objev ze Stradonic, kde bylo nalezeno asi 200 okrouhlých míst, hlubokých jen 40 - 50 cm se zbytky popela a uhlíků. Naprosto chudé hroby, bez jakékoli výbavy. Další takovýto hrob byl nalezen v Markvarticích. Zde již bylo k ostatkům přiloženo i několik předmětů – úlomky keramiky, spona. Jinde takové hroby nalezeny nebyly.
Není vyloučeno, že se využívalo i starých mohyl z doby bronzové a počátku doby železné. Tato domněnka je podložena nálezy z této doby v těchto hrobkách.
Jestli jsou tyto hypotézy pravdivé, to by nám mohly potvrdit jen nové nálezy. Co ovšem provedli Keltové se svými zesnulými druhy, se momentálně nedá říci.
Válečnictví
Platidla