Putování po hradech Plzeňska


START : 6.5.2017
Milevsko - hrad Buben - hrad Preitenstein - Manětín - Kralovice - hrad Krašov - hrad Libštejn - Milevsko
vše autobusem se zastávkami na konkrétních místech
CÍL : 6.5.2017

Jako v předchozích létech opět za historií české země s odborným výkladem archeologa PhDr. Pavla Břicháčka, tetnokrát do oblasti Plzeňska.

» fotografie z tohoto výletu jsou zde «


ZŔÍCENINA HRADU BUBEN
Hrad Buben založili nejspíš někdy okolo první třetiny 14. století páni z Nečtin. První zmínka o lokalitě Buben bez dalšího upřesnění pochází z r. 1349, jako "hrádek" je však Buben výslovně označen až r. 1390. Hrad bezpochyby stál již nejpozději r. 1379, kdy se jako majitel okolních vesnic uvádí Heřman z Jeřeně a Nečtin. Po - patrně násilné - smrti Heřmanova nástupce Evana z Nečtin r. 1431 došlo ke komplikovaným majetkovým sporům, které se táhly až do r. 1456. Tehdy hrad definitivně připadl Evanově dceři Jitce, která r. 1465 uzavřela druhý sňatek s Oldřichem z Janovic. R. 1471 koupil Buben Petr Chlumčanský z Přestavlk, jehož rodina pak držela hrad s panstvím do r. 1563. Za Chlumčanských z Přestavlk docházelo k častým dělením majetku a hrad nebyl řádně udržován, roku 1567 se už výslovně uvádí jako pustý. Hrad Buben stával na skalnatém ostrohu nad řekou Mží u Plešnic. Úzká šíje je na jihovýchodě přerušena ve skále vylámaným příkopem, za nímž se rozkládá plocha hradiště. Branou v hranolové věži se vstupovalo do předhradí, z něhož cesta pokračovala kulisovou bránou do parkánu. Parkánová hradba, zesílená na severovýchodě obdélnou baštou, obíhala hrad na třech stranách; jen na jihozápadě, kde skála spadá velmi strmě k řece, nebylo parkánu zapotřebí. Krátké vstupní čelo téměř obdélného jádra tvoří po levé ruce příchozího skála, na níž stávala nevelká hranolová, dnes zcela zaniklá věž. Věž byla nejspíš obytná a současně měla důležitou obrannou funkci, neboť ve své pozici na skále předstupovala před zbytek jihozápadního, vstupního čela jádra s níže položenou čtverhrannou branskou věží. Ústředním objektem jádra byl patrový podsklepený palác tvaru písmene "L", vyplňující nejvzdálenější, severozápadní část hradiště.


ZŔÍCENINA HRADU PREITENSTEIN
Hrad Preitenstein byl postaven v první třetině 14. století, velmi pravděpodobně na příkaz krále Jana Lucemburského. První zmínka o něm se datuje k roku 1333. Hradu, kontrolujícímu dlouhý úsek zemské stezky, byl císařem přikládán mimořádný význam: v zákoníku Maiestas Carolina z r. 1348 byl zařazen mezi nezcizitelné hrady. Nicméně, v roce 1396 zapsal Václav IV. Preitenstein Petrovi Zmrzlíkovi ze Svojšína a v letech 1407 – 1411 jej s královým souhlasem držel Ondřej Huler. Poté se vrátil koruně a jako purkrabí na hradě jsou uváděni Lvík z Jivjan a Něpr Duc z Vařin, za nějž byl hrad přestavován. I za krále Zikmunda byl Preitenstein výraznou oporou krále v oblasti. Jistě se stal i předmětem útoku husitů, byť nevíme, s jakým výsledkem. Byl však poškozen, neboť tehdejší purkrabí Zbyněk z Kočova jej nechal po roce 1427 se značným nákladem opravit. I po Lipanech se o hrad bojovalo a byl – spolu s městečkem – pobořen. Někdy v letech 1438 – 1441 koupil Zbyněk hrad Vlčtejn a Nečtiny i s Preitensteinem prodal hejtmanu plzeňského kraje Burianovi z Gutštejna. Hrad byl opraven a jeho opevnění zesíleno. Po jeho smrti dědil panství jeho syn, rovněž Burian – řečený Bohatý. Vedle četných hradů a měst vlastnil na 500 vsí a 1.700 mlýnů a zastával úřady hejtmana krajů žateckého a rakovnického a dvorského soudce. Jeho smrt v roce 1490, kdy majetek zdědilo jeho pět synů, situaci radikálně změnila. Dědici, sídlící na Preitensteině, Bělé a Gutštejně se stali doslova metlou kraje, když podnikali četné nájezdy proti Plzni, ale i do Saska. Proto jim byl majetek do roku 1510 zkonfiskován; Nečtiny s Preitensteinem připadly královské komoře. Funkci královského purkrabího na Preitensteině vykonával v l. 1517 – 1523 Bohuslav Strachota z Kralovic. Ferdinand I. Habsburský zapsal Preitenstein v r. 1528 doživotně Hanušovi Pluhovi z Rabštejna a v r. 1534 i jeho dědici Kašparu Pluhovi. Kašpar Pluh se proti císaři v roce 1547 v čele stavovského vojska postavil. Po porážce byl nucen uprchnout do Saska a v nepřítomnosti byl odsouzen k trestu smrti a ztrátě majetku. Nečtinské panství bylo císařským vojskem popleněno a hrad Preitenstein vypálen. V roce 1564 byl Kašpar Pluh omilostněn a vrátil se do Čech; zemřel r. 1585. Hrad Preitenstein však už nebyl nikdy obnoven a jeho trosky naopak posloužily jako zdroj stavebního materiálu při obnově okolních vesnic, což jeho zkázu ještě urychlilo.



MANĚTÍN
Manětín, městečko na tehdejší zemské stezce z Prahy do Chebu, je poprvé připomínán v roce 1169, kdy zdejší újezd daroval král Vladislav II. řádu pražských johanitů. V té době byla v prostoru západní části dnešního zámku vystavěna tvrz a klášter. V roce 1420 dal král Zikmund Lucemburský manětínské panství do zástavy Bohuslavu ze Švamberka. Panství později převzal jeho bratr Hynek Krušina ze Švamberka. Když Krušina v roce 1455 zemřel, panství po něm převzal jeho syn Bohuslav, který se ostře stavěl proti tehdejšímu králi Jiřímu z Poděbrad. S dalšími českými pány založil v roce 1465 tzv. jednotu zelenohorskou. O tři roky později se spojil s křižáky a podnikal s nimi ničivé výpady na území západních Čech. V roce 1483 Bohuslav od řádu johanitů dědičně odkoupil celé panství (do té doby ho měl pouze v zástavě). Rod Švamberků panství prodal v roce 1544. V pozdějších letech se majitelé střídali častěji. Za zmínku stojí rod Hrobčických, kteří panství vlastnili mezi léty 1560–1617 a za jejichž vlády vyrostl na místě původní tvrze renesanční zámek. V průběhu třicetileté války získala panství Ester Lažanská s manželem Jiřím Mitrovským z Nemyšle. Ten se „zasloužil“ o násilnou rekatolizaci obyvatelstva – odvolal dosavadního faráře a dosadil na jeho místo jezuitu. V roce 1625 se proti němu vzbouřili poddaní a obléhali zámek. Mitrovského osvobodilo až přivolané vojsko z Plzně. 18. století bylo pro Manětín ve znamení stavebního rozkvětu, který paradoxně zahájil velký požár města v roce 1712, při kterém lehl popelem zámek, kostel, škola a polovina města. Bezprostředně po požáru nechal tehdejší majitel Václav Josef Lažanský vyhořelý zámek barokně přestavět podle plánů architekta Tomáše Haffeneckra. O rozvoj barokní kultury ve městě se po smrti Václava Josefa zasloužila i jeho manželka a syn. V Manětíně tehdy tvořili malíři Petr Brandl a F. K. Bentum, architekti J. B. Santini a J. J. Hess, sochaři Š. Borovec a J. Herscher a hudební skladatel Jan Josef Brixi. V roce 1809 byl u zámku založen anglický park. Od roku 1830 sílily protesty proti robotě. Po jejím zrušení, v roce 1850, vzniká nový soudní okres Manětín.


KRALOVICE
Ze jména lze vyvozovat, že Kralovice byly založeny Hedčany odběhlými od svých soukmenovců jako ves lidí králových na pozemcích českého panovníka Vladislava II. První písemná zmínka o Kralovicích je spojena s plaským klášterem: roku 1183 kníže Bedřich věnoval klášteru trhovou ves s tvrzí ležící na křižovatce obchodních cest mezi Žatcem, Prahou, Plzní a Chebem. V roce 1289 byly Kralovice povýšeny na poddanské městečko. Vysazení Kralovic zákupním právem o výměře 50 lánů na samém konci 13. století se projevilo pravidelností stavebních parcel. Za husitských válek bylo město silně poškozeno a král Zikmund je zastavil s okolními vesnicemi bratrům Bedřichu a Hanuši z Kolovrat. Ti později rozdělili městečko na dvě části – jedna patřila ke krašovskému panství, druhá k hradu Libštejn na druhém břehu Berounky. Hanušovu polovinu se plaskému klášteru podařilo získat roku 1480 od jeho syna Hanuše II. z Kolovrat za 1600 kop. Libštejnskou polovinu získal klášter roku 1513, ale po pouhých pěti letech přešla polovina města ke kaceřovskému panství. S Kaceřovem získal Kralovice v roce 1531 Florián Gryspek a od stagnujícího kláštera získal do zástavy roku 1543 i druhou část. Na žádost Gryspeka povýšil 29. září 1547 král Ferdinand I. Habsburský Kralovice na město a udělil jim městský znak, právo pečetit červeným voskem a mnoho tržních výsad. Gryspekové si ve městě vystavěli malý zámek a také nechali renesančně přestavět gotický kostel sv. Petra a Pavla. V pobělohorské době byly Kralovice i s dalším majetkem Gryspekům konfiskovány a roku 1623 vráceny plaskému klášteru za zásluhy ve stavovském povstání a věrnost císaři. V majetku kláštera zůstává město až do jeho zrušení v roce 1785. Ke konci 18. století byl v Kralovicích zřízen regulovaný magistrát a v 19. století bylo město součástí panství rakouského politika K. W. Metternicha. Přibližně v polovině 19. století stálo 285 domů a okolo 1800 obyvatel. Domy budované převážně ze dřeva byly obětí opakujících se požárů, např. roku 1845 vyhořely Kralovice z poloviny. Na sklonku 19. století se město rychle rozrostlo – ve 335 domech žily necelé dva tisíce obyvatel, kteří obvykle pracovali v zemědělství nebo se živili drobným řemeslnictvím. Kralovice byly známé dobytčími trhy či chovem kralovického prasete.



ZŔÍCENINA HRADU KRAŠOV
Hrad byl založen Jetřichem z rodu Hroznatovců okolo roku 1232. Patří tedy k nejstarším šlechtickým hradům v Česku. Je možné, že hrad Krašov nebyl založen Jetřichem z Krašova, protože tento Jetřich, synovec tepelského Hroznaty, se v roce 1232 nepsal z Krašova na Berounce, ale z Krašova u Bezvěrova, kde žil na otcově tvrzi. Snad tento Jetřich získal nějaké pozemky od krále Václava I., na nichž se rozhodl vybudovat nové sídlo, Krašovice, z nichž se poprvé psal v roce 1252. Jetřich měl bratra Sezemu II. a až jeho syn Sezema III., číšník krále Václava  II., získal od krále pozemky u Berounky, na nichž počátkem 80.  let vybudoval hrad Krašov. Poprvé se z něho psal v roce 1284. Rod pánů z Krašova hrad vlastnil až do poloviny 14. století. Poté jej až do roku 1526 získal rod Kolovratů, po kterých se v držení hradu vystřídalo více majitelů. Během té doby byl renesančně přestavěn. V letech 1755–1779 se stal letním sídlem mnichů plaského kláštera, kteří si jej barokně přestavěli. Když byl klášter v roce 1785 zrušen, byl hrad opuštěn a rychle zchátral. Část hradu byla rozebrána na stavební materiál. Z něj byl postaven i dvůr Rohy. Hradu se ujal Klub českých turistů, který hrad zakonzervoval, a později Spolek pro záchranu Krašova, který zde vybudoval turistickou ubytovnu a svými neodbornými zásahy zapřičinil nenahraditelné ztráty celé řady archeologických informací



ZŔÍCENINA HRADU LIBŠTEJN
Hrad Libštejn nechal zbudovat někdy před r. 1361 Oldřich Tista z Hedčan, věrný služebník krále Karla IV. Brzy po r. 1379 prodal Oldřichův stejnojmenný syn Libštejn Albrechtovi z Kolovrat; tím byl položen základ významné větvi kolovratského rodu, která si říkala Libštejnští z Kolovrat. Za husitských válek stáli páni z Kolovrat pevně na katolické straně a tak r. 1430 Libštejn oblehli husité. Obléhání bylo dlouhé, ale neúspěšné. Snad to byly zkušenosti z tohoto obležení, které přiměly Kolovraty k tomu, aby nechali opevnění hradu zesílit; další stavební práce na fortifikacích se uskutečnily v 16. století. Albrecht Libštejnský z Kolovrat zemřel r. 1510 bez přímých dědiců a tak se jeho majetek dostal do rukou jeho nevlastních synů – Jana a Bernarda z Valdštejna. Valdštejnové užívali Libštejn do konce třetí čtvrtiny 16. století, pak však přenesli centrum panství do blízkého Liblína. Hrad Libštejn, jehož osud tím byl zpečetěn, se jako pustý uvádí r. 1590.

» fotografie z tohoto výletu jsou zde «

pozn. : čerpáno z informačních tabulí a internetu