Sedlčanskem na kole I
START : 26.5.2007 - Kňovičky (parking) 
- Příčovy
- zříc. větrného mlýna
- rybník Musík
- Pod Libešovem
- Křepenice
- dále po poli přes Dražky do Nalžovického Podhájí
- Chlum
- po silnici do zem. Chýňov
- Radíč
- Osečany
- po silnici do Kňovic
- po silnici do Kňoviček (parking) : CÍL
PŘÍČOVY
Obec Příčovy jsou samy pro sebe místní a katastrální obcí; do r.1914 patřily k Dublovicům.
Osada jmenovala se Přechův Luh,potom Příčův Luh a od 15.stol. Příčovy Luhy. Později,než se ujal nynější název Příčovy,
psalo se jen Příčov. Vůbec první písemná zmínka o Příčovech pochází ze 14.stol,z doby Karla IV. V roce 1923 proběhla na
vysokochlumeckém panství pozemková reforma. Velkou část půdy která přináležela k příčovskému dvoru (celkem 152 ha zemědělské
a 168 ha veškeré půdy ) získal dosavadní pachtýř, pan E.Verner, ovšem dostalo se rovněž na drobnější nabyvatele. Zámek
(tehdy čp.16 ) se špejcharem a s devíti hektary půdy tehdy koupil pan Antonín Hamerský, bývalý zahradník v Mitrovicích.
Jeho potomkům pak zámek patří ještě dnes. Zámek není bohužel přístupný veřejnosti.
PŘÍČOVY
Dominantou Příčov a okolí je bezpochyby torzo větrného mlýna, které stojí 500 metrů za
vesnicí. Pozůstatky větrného mlýna Holandského typu z 1 pol. 18. století. V provozu byl do konce 18. století. Poté jej
jej majitel nechal z důvodu nepotřebnosti zpustnout.
KŘEPENICE
Roku 1579 přenechal císař Rudolf sedlčanské zboží Vilémovi z Rožmberka jako náhradu dluhu 5.500 kop grošů,
který u něj měl. Ten je obratem - roku 1580 - prodal rožmberskému regentovi Jakubovi Krčínovi z Jelčan, proslulému "otci
jihočeského rybníkářství". Sedlčany byly tehdy navíc zastaveny nejvyššímu hofmistru Ladislavovi z Lobkovic a tak je musel
Krčín vyplatit. Za sídlo svého panství si však Krčín nezvolil Sedlčany, nýbrž Křepenice, kde započal se stavbou honosné
renesanční tvrze. Stavba byla dokončena již roku 1584 a dostala pyšné jméno "Nový Hrádek Krčínov". Velmi slibný vstup
tvrze do historie však byl zároveň její labutí písní. Po Krčínově smrti roku 1604 získal prostřednictvím Petra Voka z
Rožmberka sedlčanské zboží za 6.000 kop grošů Zdeňkovi Vojtěchu Popelovi z Lobkovic, který je obratem prodal své manželce
Polyxeně z Pernštejna. Po její smrti r. 1642 bylo panství i s Křepenicemi připojeno k Vysokému Chlumci a tvrz tím ztratila
svůj význam jako rezidenční objekt. Po staletí pak sloužila jako hospodářský objekt a postupně chátrala. Teprve na konci
dvacátého století získal tvrz soukromý majitel, který ji za podpory státu postupně rekonstruuje a připravuje zpřístupnění
centrální budovy tvrze veřejnosti. Jeho kladný přístup k památkám je příslibem, že tato vize bude v nedaleké budoucnosti
skutečně naplněna.
KŘEPENICE
Křepenice kromě své hlavní historické dominanty - krok za krokem rekonstruované vodní tvrze - skrývá památku
o poznání mladší a o dost méně radostnou. Jen několik desítek metrů severně od obce se vprostřed pastvin nachází památník
snažící se upomínat na smutné období druhé světové války. Sedlčansko bylo vystěhováno pro potřeby německé armády a na
návrší nad obcí byl při konci války zřízen jeden z mnoha menších koncentračních táborů zbraní SS.
CHLUM
Nejvýznamnější památkou Chlumu je farní kostel sv. Václava. Původně gotická stavba ze 14. století byla barokně
upravena v roce 1790. Zajímavé je křídlové schodiště se sochami sv. Gotharda a sv. Felixe, náhrobník s barokní vázou,
socha sv. Antonína Paduánského a cínová křtitelnice, která stojí na třech nohách v podobě vousatých mužů, držících v
rukou vousy a dole zakončených zvířecími tlapami s drápy. Kostel má mohutnou věž s dvěma poschodími a cibulovitou střechou.
NALŽOVICE
Podle historických pramenů byly Nalžovice založeny vladykou Nelžejem. Osada se původně
jmenovala Nelžejovici a zdejší vladykové si postavili u svého statku tvrz. Prvním z vladyků, kterého připomínají dějiny,
byl Vilém (r. 1364). Panství v průběhu dějin často měnilo majitele. Po roce 1741 získal tvrz Jan Václav Alsterl z Astfeldu,
který zde nechal vystavět barokní zámek. Dnešní podoba je z let 1750 až 1760 a poslední opravy proběhly v 80. letech našeho
století. V současné době je zámek využíván jako Ústav sociální péče pro mentálně postižené dívky. Zámek byl v restituci
navrácen posledním majitelům, tj. rodině Schwarzenbergů. Z historie nedávno minulé je třeba se zmínit o době nacistické
okupace, kdy obyvatelé Sedlčanska byli vystěhováni a celá krajina byla přeměněna na výcvikový prostor vojsk SS.
V nalžovickém zámku bylo sídlo nejvyššího soudu pro příslušníky SS z celé Evropy. K smrti odsouzení byli stříleni u zdi
zámeckého parku.
CHÝNOV
Zemědělské stavení Chýnov proslulo hlavně díky seriálu Zdivočelá země.
RADÍČ
První písemná zpráva pochází z roku 1333. Obec se nachází v nadmořské výšce 301 metrů.
Na území žije 211 obyvatel. Dominantou obce je jednopatrová barokní budova zámku z konce 17. století s bohatou vnitřní
štukovou výzdobou, obklopená parkem. Zámek je dnes nepřístupný, volně se dá dostat pouze do neudržovaného parku kolem něj.
Zámecké výklenky byly původně opatřeny sochami světců sv. Víta a sv. Jana Nepomuckého od významného sochaře Jana Brokoffa
z roku 1713. Později byly přeneseny na kamenný most přes Mastník a po té umístěny u blízké kaple. Jednopatrová barokní
budova zámku obsahuje bohatou vnitřní štukovou výzdobu, zámek je obklopený neudržovaným parkem. V zámku přebýval po
vyloučení z pražské univerzity kněz Bernard Bolzano, italský učenec a doktor filosofie.
OSEČANY
První doložená písemná zpráva o Osečanech, ve které se jako majitel vsi uvádí Jan z Osečan, erbovního znamení
tří pruhů,je z roku 1352. Své jméno však dostaly Osečany (do roku 1896 Vosečany) mnohem dříve od lidí, kteří někdy v 11.
nebo 12. století chránili své sídlo opevněním z osekaných stromů, tzv. oseče. Z doby Jana z Osečan, který byl kolem roku
1352 ve službách pánů z Rožmberka, pochází zřejmě i původní tvrz, která stávala východně od zámku. Stopy po prvních
majitelích Osečan mizí z dochovaných pramenů kolem roku 1406. Od poloviny 15. století byli majiteli rytíři Osečanští z
Osečan, ovšem zřejmě jiného rodu, neboť se od prvotních majitelů odlišovali znakem. Tito Osečanští měli ve svém erbu
černého poutníka v dlouhém plášti a s poutnickou holí v pravici, to celé ve zlatém štítě. V následujících staletích
osečanské panství mnohokrát změnilo své majitele. Někteří z nich se zasloužili o jeho rozkvět, jiní o hluboký úpadek.
Příliš časté střídání majitelů k prospěchu panství rozhodně nebylo. Velice pohnutou a tragickou kapitolou v historii
Osečan bylo období 2. světové války. Život v té době vzkvétající vsi byl násilně přerušen roku 1943 vystěhováním,
které postihlo i široké okolí. Ve vysídleném prostoru bylo zřízeno cvičiště zbraní SS a samotné Osečany se ocitly v cílovém
pásmu ostré střelby dělostřelectva.
KŇOVICE
První písemná zmínka o Kńovicích je v listině pražských křižovníků z roku 1333, kde je
uvedeno jméno vladyky z Kňovic. Na přelomu 13. a 14. století jsou v listinách uváděny dvě osady - Kńovice Větší a Menší.
V obou osadách byly v té době tvrze s panskými dvory, usedlosti i domky řemeslníků a panských služebníků. Majitelé obou
kňovických tvrzí a osad se často střídali, až v 17. století tvrz v Kňovicích zpustla a část Kňoviček s poplužním dvorem a
rybníkem se dostala do držení Lobkoviců, kteří ji připojili ke svému vysokochlumeckému panství. Kńovickou tvrz vlastnil
Adam Felix Vojkovský z Milhostic, který si na místě tvrze postavil kamenný dům a vytvořil tak základ pozdějšího zámku.
Jeho manželkou byla Ludmila, dcera Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan. Po bitvě na Bílé hoře se Adam Vojkovský musel z
náboženských důvodů vystěhovat ze země. Opět docházelo k častému střídání majitelů. Kamenný dům byl později přestavěn
na barokní zámek. Dnešní podobu získal v 19. století po pseudogotické úpravě. Průčelí je zakončeno trojúhelníkovým štítem.
V letech 1729 - 1731 byla v zámeckém parku vystavěna rozlehlá barokní kaple sv. Josefa, kterou nechala postavit Marie
Viktorie Malovcová rozená z Franckefeldu. Kňovice také měly panský pivovar se sladovnou a chmelnicí, dvě cihelny a 4
lomy na stavební kámen. Jedním z dalších majitelů byl v 19. století Josef Wang, který se pokoušel na příklad zavést v
kraji hedvábnictví a nechal proto vysázet morušové stromy. Pokus skončil neúspěšně stejně jako snaha o založení chmelnic
či dolování antimonu. V roce 1895 koupil Kńovice univerzitní profesor MUDr. Emerich Maixner. Začátek 20. století byl
tragicky poznamenán 1. světovou válkou, jak o tom svědčí pomník padlých občanů. Pro zachování minulých i současných
událostí v obci byla v roce 1922 založena obecní kronika, která je vedena pravidelně doplňována do současnosti. Rozvoj a
výstavba obce byla přerušena v roce 1943, násilným vystěhováním území při zřízení vojenského cvičiště SS. Do svých domovů
se obyvatelé vrátili po roce 1945.
Dominantou Příčov a okolí je bezpochyby torzo větrného mlýna, které stojí 500 metrů za vesnicí. Pozůstatky větrného mlýna Holandského typu z 1 pol. 18. století. V provozu byl do konce 18. století. Poté jej jej majitel nechal z důvodu nepotřebnosti zpustnout.
Křepenice kromě své hlavní historické dominanty - krok za krokem rekonstruované vodní tvrze - skrývá památku o poznání mladší a o dost méně radostnou. Jen několik desítek metrů severně od obce se vprostřed pastvin nachází památník snažící se upomínat na smutné období druhé světové války. Sedlčansko bylo vystěhováno pro potřeby německé armády a na návrší nad obcí byl při konci války zřízen jeden z mnoha menších koncentračních táborů zbraní SS.
Podle historických pramenů byly Nalžovice založeny vladykou Nelžejem. Osada se původně jmenovala Nelžejovici a zdejší vladykové si postavili u svého statku tvrz. Prvním z vladyků, kterého připomínají dějiny, byl Vilém (r. 1364). Panství v průběhu dějin často měnilo majitele. Po roce 1741 získal tvrz Jan Václav Alsterl z Astfeldu, který zde nechal vystavět barokní zámek. Dnešní podoba je z let 1750 až 1760 a poslední opravy proběhly v 80. letech našeho století. V současné době je zámek využíván jako Ústav sociální péče pro mentálně postižené dívky. Zámek byl v restituci navrácen posledním majitelům, tj. rodině Schwarzenbergů. Z historie nedávno minulé je třeba se zmínit o době nacistické okupace, kdy obyvatelé Sedlčanska byli vystěhováni a celá krajina byla přeměněna na výcvikový prostor vojsk SS. V nalžovickém zámku bylo sídlo nejvyššího soudu pro příslušníky SS z celé Evropy. K smrti odsouzení byli stříleni u zdi zámeckého parku.
První písemná zpráva pochází z roku 1333. Obec se nachází v nadmořské výšce 301 metrů. Na území žije 211 obyvatel. Dominantou obce je jednopatrová barokní budova zámku z konce 17. století s bohatou vnitřní štukovou výzdobou, obklopená parkem. Zámek je dnes nepřístupný, volně se dá dostat pouze do neudržovaného parku kolem něj. Zámecké výklenky byly původně opatřeny sochami světců sv. Víta a sv. Jana Nepomuckého od významného sochaře Jana Brokoffa z roku 1713. Později byly přeneseny na kamenný most přes Mastník a po té umístěny u blízké kaple. Jednopatrová barokní budova zámku obsahuje bohatou vnitřní štukovou výzdobu, zámek je obklopený neudržovaným parkem. V zámku přebýval po vyloučení z pražské univerzity kněz Bernard Bolzano, italský učenec a doktor filosofie.
První písemná zmínka o Kńovicích je v listině pražských křižovníků z roku 1333, kde je uvedeno jméno vladyky z Kňovic. Na přelomu 13. a 14. století jsou v listinách uváděny dvě osady - Kńovice Větší a Menší. V obou osadách byly v té době tvrze s panskými dvory, usedlosti i domky řemeslníků a panských služebníků. Majitelé obou kňovických tvrzí a osad se často střídali, až v 17. století tvrz v Kňovicích zpustla a část Kňoviček s poplužním dvorem a rybníkem se dostala do držení Lobkoviců, kteří ji připojili ke svému vysokochlumeckému panství. Kńovickou tvrz vlastnil Adam Felix Vojkovský z Milhostic, který si na místě tvrze postavil kamenný dům a vytvořil tak základ pozdějšího zámku. Jeho manželkou byla Ludmila, dcera Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan. Po bitvě na Bílé hoře se Adam Vojkovský musel z náboženských důvodů vystěhovat ze země. Opět docházelo k častému střídání majitelů. Kamenný dům byl později přestavěn na barokní zámek. Dnešní podobu získal v 19. století po pseudogotické úpravě. Průčelí je zakončeno trojúhelníkovým štítem. V letech 1729 - 1731 byla v zámeckém parku vystavěna rozlehlá barokní kaple sv. Josefa, kterou nechala postavit Marie Viktorie Malovcová rozená z Franckefeldu. Kňovice také měly panský pivovar se sladovnou a chmelnicí, dvě cihelny a 4 lomy na stavební kámen. Jedním z dalších majitelů byl v 19. století Josef Wang, který se pokoušel na příklad zavést v kraji hedvábnictví a nechal proto vysázet morušové stromy. Pokus skončil neúspěšně stejně jako snaha o založení chmelnic či dolování antimonu. V roce 1895 koupil Kńovice univerzitní profesor MUDr. Emerich Maixner. Začátek 20. století byl tragicky poznamenán 1. světovou válkou, jak o tom svědčí pomník padlých občanů. Pro zachování minulých i současných událostí v obci byla v roce 1922 založena obecní kronika, která je vedena pravidelně doplňována do současnosti. Rozvoj a výstavba obce byla přerušena v roce 1943, násilným vystěhováním území při zřízení vojenského cvičiště SS. Do svých domovů se obyvatelé vrátili po roce 1945.